Chuť Bajkalu v 7 dnech

Vzhledem k tomu, že do blízkosti Bajkalu člověk nejezdí autem každý rok, rozhodl jsem se už při plánování Mongol Rally 2017 na cestu přibalit pár týdnů pro nezávislé cestování po okolí. Bylo to pro mě jednodušší oproti některým kamarádům, protože jsem měl jasno v tom, že si na cestování vyhradím celé dva měsíce a v práci to nějak dojednám. Nakonec jsem volno skutečně dostal (závod do Mongolska je vynikající záminka). Brána k Bajkalu se mi tím otevřela. Kvůli termínu víza ovšem jen na 7 dní. Na druhou stranu v příjemném doprovodu Kamči.

Jezero Bajkal je největší sladkovodní jezero na světě, je největší zásobárnou pitné vody a také je to nejstarší a nejhlubší jezero. Je to hodně něj, které láká i mnoho dalších cestovatelů. Bajkal má co nabídnout v zásadě všem kromě milovníkům tepla a koupání u moře. Oblast je dosti chladná a vcelku deštivá (a občas může i sněžit). Když jsme si ve vlaku povídali s místní starší paní z Irkutska, v klidu nám odpověděla na otázku „jaká je u vás zima“, že „tak normálně čtyřicet, někdy i padesát“. Samozřejmě myslela pod nulou. Sice potom přitakala, že „i dvacet“, ale pro nás to byla jasná známka toho, že kolem Bajkalu prostě teplo nebývá a z naší zkušenosti nebylo příliš ani v létě. Zima se sněhem tu trvá prý pět měsíců.

Jezero Bajkal z vyhlídky u nádraží Port Baikal

Když se vypravíte na Bajkal, nejspíš vás překvapí, že to není až tak turistické místo, jak by se dalo čekat. Nebo se turisti kolem 800 kilometrů dlouhého jezera ztratí. Jezero nabízí hodně turistických stezek s výhledy na jezero na jihozápadě, zatímco nepoznané a málo navštěvované studené končiny jsou na severu kolem Severobaikalsku. Na několika místech lze vyhledat horké prameny a v samotném jezeře se sem tam vynoří hlava endemického tuleně (nejmenší druh tuleně na světě). Rybáře zaujme možnost zarybařit si na jezeře nebo jedné z řek, které do jezera tečou. Případně v Angaře, což je řeka, která jako jediná z jezera na sever přes Irkutsk vytéká. Jezero na více místech obklopují vysoké hory pro milovníky horské turistiky a hlavně je možné všude kolem jezera kdekoli kempovat a tábořit, aniž by to někomu vadilo.

Po příjezdu do ruského Ulan-Ude kousek od Mongolska nám na Rusko do vypršení víz zbýval asi jenom týden. Doba příliš krátká na několikadenní pouť na severní konec ostrova. Zvolili jsme kompromis mezi oblíbenými turistickými oblastmi a opuštěnou přírodou a čas rozložili mezi Krugobaikalskou železnici (Circumbaikal Railway) vedoucí ze Sljudjanky do Port Baikalu a trajektem přes řeku do Listvjanky a zbytek času zasvětili poznávání ostrova Olkhon, který je uprostřed jezera.

Naše první noc v pěti lidech u Sljudjanky v lese, kde trochu zapršelo

Cesta vlakem po Krugobajkalské železnici

Krugobajkalská železnice je původní trasa Transsibiřské magistrály, kde dnes jezdí i parní lokomotiva nabízející dražší tour pro turisty. Jezdí tam ale i levný obyčejný vlak (nejezdí každý den a nám odjížděl ve 13:30 tam a bylo možné jet po půlnoci zpátky, cesta trvá asi 5 hodin). Tímto vlakem jsme se svezli, užili si krásné výhledy na jezero, 39 tunelů a necelých 100 km staré trati ve svazích kopců. Na konci v Port Baikal lze vylézt na kopec a užít si nádherný výhled na jezero. Cestou bohužel vystoupit z vlaku nebylo možné (pokud jste nechtěli tedy pokračovat až další den nebo jet v noci zpět). Z vlaku jsme viděli několik rozkošných tuleňů, kteří na sebe ale nikdy nenechali dlouho koukat. Trajekt jezdí z Port Baikalu v průběhu celého dne do Listvjanky, která se zdá být turistickým srdcem Bajkalu. Nabízí mnoho ubytování, restaurací a placených aktivit u jezera včetně vyhlídkových plaveb. Abychom alespoň trochu nasáli místní atmosféru, dali jsme si v malé restauraci místní rybu se salátem a točeným pivem, jejichž cena byla značně neodpovídající lacině naservírované malé porci jídla na plastovém tácku s pivem chuti připomínající nezdařený vtip. Toužíte-li po autentickém dobrodružství, zanechte Listvjanku ruským a čínským turistům a vydejte se rovnou dál na sever podél jezera.

Z pobřeží jsme se museli vrátit do města Irkutsk, odkud jezdí minibusy na ostrov Olkhon. Je možná i cesta lodí po jezeře, ovšem trvá nejspíš déle a je o hodně dražší. Minibusy z Irkutsku, jak jsme zjistili na autobusové stanici, lístek stojí 500 rublů a odjíždí všechny ráno (plus se platí asi 125 rublů za batoh). My jsme přijeli až v poledne. Nezbylo nám tedy, než bloudit uličkami starých tradičních ruských domečků a hledat něco k snědku, než jsme vymysleli další plán. Poslední zastávkou před započetím autostopu na konci města byl hostel pro zahraniční turisty, kde uměli anglicky. Zde nám přálo štěstí a slečna, která obvolala své kontakty, nám oznámila, že ještě jeden autobus na ostrov ten den jede, a to akorát hned. A že jsou v něm přesně dvě místa pro nás. Sice za 900 rublů (včetně batohu), ale ještě ten den vypravili jsme se minibusem na ostrov silnicí tak vlnitou, že nás autobus během šestihodinové cesty naklepal jako řízky.

Tradiční ruský dům ve městě Irkutsk

Kočka za oknem starého domu

Ostrov Olkhon je oblíbené turistické místo, kde se málo a středně dobrodružní cestovatelé ubytují v hlavním a prakticky jediném městě Khuzhir, které působí dojmem romantické osady a kde se podle nás asi tak polovina místních obyvatel živí turismem. Elektřinu tam mají zavedenou teprve 10 let, nicméně s ní zájem o ostrov asi znatelně stoupl. Z města potom všichni vyráží na vycházky do okolí, na písečné pobřeží nebo na organizované tour džípem na severní cíp ostrova. Kromě nás jsme nepotkali nikoho dalšího, kdo by byl ochoten v noci, kdy teploty klesaly pod 10 stupňů, spát venku ve stanu. Někteří cestovatelé kvůli silnému studenému větru raději ani moc nevycházeli, jak jsme se doslechli. My jako velcí dobrodruzi jsme s těžkými batohy podle místní (ne zcela podrobné) mapy vyrazili na dvoudenní pěší túru na druhou stranu ostrova. Za městem začínají romantické borové a modřínové lesy, kterými vede na písčitém podloží mnoho klikatých cest. Místní nám na dotaz, jak dojít na druhou stranu ostrova odpověděl, že je tam milion cest a ztratíme se a taky že jsou tam vlci. Jeho rady jsem shledal nepraktickými pro náš účel a vyrazili jsme podle vlastní intuice. Během cesty dlouhé 13 km na druhou stranu ostrova, kdy nám dokonce několikrát začalo sněžit, jsme zabloudili jenom jednou a na chvíli. Nakonec ovšem vedla cesta přes kopce až do údolí s potokem, podél kterého vedla pěšina neznačená v mapách až k nádhernému travnatému plácku mezi skalnatými horami u jezera. Cesta byla náročná a nejistá, ale byla pro nás velkým dobrodružstvím a úžasné kempovací místo u jezera obrovskou odměnou. Tam už jsme nepotkali živáčka kromě různorodého ptactva a jednoho pruhovaného hada slunícího se v trávě. Užili jsme si studenou noc ve stanu i příští den koupání ve studeném Bajkalu, než jsme strávili další den poutí zpět k městu. Lístky na autobus z ostrova je vhodné si koupit dopředu. My jsme tak učinili a díky tomu byli již nasáčkovaní turisté z našich míst v autobuse po drobné roztržce mezi řidičem a prodavačkou lístků rychle vypakováni. My jsme se následně mohli znovu dlouhou dobu kodrcat zpátky do Irkutsku. Cestou jsme také podle mapy u trajektu zjistili, že naše kempovací místo spadalo do oblasti, kam je veřejnosti přístup zakázán. Máme ovšem pocit, že se tu podobná nařízení příliš nedodržují. Na místě před námi, jak jsme podle hromady plechovek proložených dalšími odpadky usoudili, již mnohokrát někdo kempoval.

Výhled z kopce na jižní pobřeží ostrova Olkhon

Neznačená cesta ostrovem Olkhon

Panorama krásného místa našeho tábořiště

Z hezkého města Irkutsk, kterým protéká již zmíněná řeka Angara, jsme vzali noční vlak do Ulan Ude. Cesty těmito vlaky jsou pohodlné a člověk se tam příjemně vyspí. Máte k dispozici lehátko a dostanete i deky a povlečení. Navíc si můžete popovídat s místními. Lístek nás stál asi 1300 rublů na osobu a trasa trvala asi 8 hodin. Odjezdy vlaků jsou pak kvůli různým časovým pásmům uváděny podle moskevského času, proto si vždy nechte potvrdit místní čas odjezdu obsluhou.

Pro Ulan Ude jsme zvolili již jen odpočinkový program a návštěvu sochy hlavy Lenina. Údajně největší bisty hlavy Lenina na světě. Pro milovníky soch Lenina ovšem není problém jeho sochu najít i v ostatních městech (například v Irkutsku). Z Bajkalu dáváme palec nahoru volnému putování a kempování na ostrově Olkhon, irkutským uličkám plných tradičních starých domů a vyhlídce v Port Baikalu. Za místo, které není nutné navštívit dobrodruhem označujeme Listvjanku.

Leninova hlava na náměstí v Ulan Ude je údajně největší na světě

Náš dvoučlenný explorační tým

Mongol Rally, největší motorové dobrodružství vašeho života

Zatímco můj předchozí příspěvek zahrnuje krátké reportáže k jednotlivým zemím během závodu, které jsme s mými druhy sdíleli na společném blogu Piknikova klubu z Mongol Rally, tento příspěvek by měl Mongol Rally shrnovat jako celek, nastínit výsledné dojmy z cesty a také poradit pár praktických tipů budoucím zájemcům o akci. Pro rychlochuť z cesty je básnička na konci příspěvku.

Co je to za blbost?

Mongol Rally je dobrodružná výprava ojetými auty z Anglie do Mongolska, která je něco skoro jako závod, i když se při ní nezávodí a cílem je spíše samotná nevyzpytatelná cesta než cílová rovinka v Ulan Ude. Závod se opakuje už asi 10 let, vymyslela ho parta Angličanů při studijním pobytu v Česku (ano, skutečně). Ti si jednou takhle v létě po studiích koupili staré levné ojeté auto a vyrazili s ním na východ. Traduje se, že se jim auto zcela rozbilo až v Mongolsku a příští rok začali podobnou výzvu organizovat jako Mongol Rally. V těchto letech je z praktických důvodů cíl posunutý do ruského města Ulan Ude, kudy prochází Transsibiřská magistrála. Auta je tam možné za poplatek po závodu nechat naložit na vlak a dopravit zpět do Evropy (do Litvy). Mongol Rally pořádá skupina lidí, která si říká The Adventurists a organizují i další šílené výzvy.

Mongol Rally má tři jednoduchá pravidla. Koupíte si ojetinu do ceny tisíce britských liber (asi 30 tisíc korun) o objemu motoru 1.0 litru (případně 1.2 a připlatíte na charitu), vyberete nějakým způsobem tisíc liber na charitu (polovinu na pralesy skrze Cool Earth a polovinou můžete podpořit vlastní preferovanou) a během cesty jste na to úplně sami a nikdo vám nepomůže. Ještě vás čeká pár dalších drobností jako je zaplacení startovného (tisíc liber na vozidlo) nebo depozitu (který vám vrátí, kdy nikde auto nelegálně nenecháte), ale v zásadě pravidla celou akci vystihují. Najdete odvážné dobrodruhy, přihlásíte tým, seženete auto, najdete nějaké sponzory a podporovatele a potom vyrazíte na měsíční cestu autem. Ano, je to výzva. I když je dnes model „koupíme staré auto a někam daleko s ním dojedeme“ už docela kliché a Trabanti už tu s podobným nápadem byli dřív, přesto je to stále výzva.

Proč tam jet, k čemu je to dobré?

Na Mongol Rally nejspíš nepojedete za poklidným cestováním, ani ušetřit peníze. Jedná se spíše o výzvu, která má posunout vaše obzory a maximalizovat míru zažitého dobrodružství. Příprava na Mongol Rally vás naučí spolupracovat na nějakém projektu s více lidmi, cesta (nejspíš) stmelí váš kolektiv, zažijete nevšední a těžko uvěřitelné věci, prozkoumáte různorodou kulturu zapomenutých oblastí (kam byste dobrovolně často nepřijeli) a naučíte se zabavit během dlouhých hodin sezení v autě. Všechny ty přípravy, publicitu kolem a samotnou cestu pak jedete v duchu podpory dobré věci. Ať už se bavíme o zmíněné podpoře do oblasti deštných pralesů, podpoře vámi zvolené charitativní organizace, anebo o podpoře místních skrze utrácené peníze (které roztáčí místní ekonomiku, pokud utrácíte zodpovědně a nepodporujete podvodníky). Navíc uvidíte, že mnoho lidí doma i na cestách bude vaše nadšení do závodu sdílet (nebo jim tak jako většině obyvatelům mimo Evropu přijde nápad tak absurdní, že se nad ním alespoň pobaví).

Závod Mongol Rally mě překvapil a byl to pro mě dosti jiný čaj, než jsem očekával. Projektu Piknikova klubu jsme se věnovali před startem celého půl roku a byla to skutečně makačka. Záleží hodně na tom, kde si jaký tým nastaví svoji laťku. Můžete zaplatit celou výpravu z vlastní kapsy stejně jako charitu, koupit slušné auto v rámci stanovených mezí a bez větších starostí to celé odjet. My jsme si vybrali cestu trnitější. Vytvářeli jsme půl roku komunitu lidí, kteří mají rádi cestování a dobrodružství, budovali jsme image spolku piknikářů a rozhodli se shánět finanční podporu pro český dobročinný projekt, kterému věříme, v podstatně vyšších mezích, než bylo podmínkou závodu. Pro nás byla Mongol Rally asi hlavně o tom všem kolem, o vizi dobrodružného spolku a jeho budování. Potom jsme odjeli měsíční závod, který nám ukázal, že to prostě jde a není na tom nic až tak těžkého. Chce to hlavně odvahu se do toho pustit, přežít vleklé zařizování víz a vyrazit na cestu. Cestou vás potká nečekané. Budete spěchat, rozbije se vám auto, půlku věcí, co jste mysleli, že budete cestou dělat, nebudete dělat kvůli nedostatku času nebo chuti... Proto s sebou nejspíš potáhnete hodně věcí, které budou naprosto zbytečné a pak vám budou chybět věci, co jste nevzali. Uvidíte kus světa a zapojíte se do akce s úžasnou dobrodružnou atmosférou se spoustou dalších lidí. Hlavní přínos celého zapojení se do Mongol Rally vidím v tom uvědomění si, že na to prostě máte.

Co bylo nejlepší?

Prvním skvělým zážitkem je dlouhodobé nadšení a očekávání závodu, na který se připravujete, a který vyvrcholí velkolepým startem na závodním okruhu Goodwood v Anglii. Na start jsme si zajeli několik tisíc kilometrů, ale bez tohoto výživného zážitku si samotný závod ani nedokážu představit. Organizátoři nezklamali ani pěkným pokračování po dvou dnech, kdy se většina posádek dostavila na pražské Výstaviště v Holešovicích, kde probíhal oficiální večírek závodu.

Člověk by si řekl, že zírat celý den z okénka auta ve čtyřicetistupňových vedrech nebude zrovna největší zábava. No, do jisté míry by měl pravdu. Nutno ovšem podotknout, že sledovat krajinu měnící se každým dnem je krásný zážitek (a také vám nic jiného na dlouhé hodiny nezbyde). Na cestě z Evropy do Mongolska nás bavilo koukat na všechny ty scenerie různorodých krajin, které zkrášlovala stáda domácích zvířat, vesničky nebo jurty. Vzhledem k tomu, že jsme zvolili jižní cestu přes Turecko a Irán, mohli jsme prozkoumat panoramatické výhledy rumunských hor, rozpálené turkmenské a uzbecké pouště, hluboké ruské lesy v podhůří Altaje nebo nekonečné mongolské stepi plné rozkošných kopečků.

Dlouhou cestu nám denně přerušovaly přestávky na místní jídlo. Téměř s dětskou zvědavostí (a s dravostí hladového Čecha) jsme objevovali oblíbené tradiční pokrmy jednotlivých kultur. Každých pár dní jsme jednu oblast opustili a začali křižovat jinou, kde byla kuchyně zase o něco odlišnější. Často jsme vůbec nevěděli, co nám na stůl přinesou. Občas ani po objednání nic nepřinesli a občas to někomu nechutnalo. Občas to nechutnalo nikomu. Jsou to ovšem zážitky, které k cestování patří a člověk na ně dlouho vzpomíná. My budeme s láskou vzpomínat na spoustu výborného jídla, které jsme cestou ochutnali.

Nejlepší bylo také potom dojet do cíle, mít to všechno dlouhé přejíždění za sebou a přestat se bát o auto, že cestu nezvládne nebo že nás nepustí přes hranice. A také říct si „zvládli jsme to“. Z mnohých srdcí v cíli spadl balvan a všichni už se těšili na pár dní klidného cestování bez auta a na návrat do rodné hroudy. Jednou z krásných věcí na cestování je právě očekávaný návrat do sladkého domova.

Co nebylo zas tak nejlepší?

Řekl bych, že nebylo nejlepší dělat si od závodu konkrétní očekávání. My jsme si mysleli, že bude více času na poznávání různých míst cestou, že budeme mít čas na výlety a že se po stanovení pravidel v devíti lidech vždycky zvládneme snadno domluvit. Já jsem si také myslel, že přečtu několik knížek a budeme hrát po večerech na kytaru. Mnoho věcí, co jsme čekali, bylo jinak. Hodně vybavení jsme vezli zbytečně, protože jsme buď balení dobře nepromysleli dopředu, nebo protože jsme některé vybavení dobře neprozkoušeli a ono potom nefungovalo. Víc asi některé potrápilo uvědomění si, že máme na závod tak málo času, že ho prakticky musíme strávit skoro celý v autě, protože jsme již dny navíc strávily v servisech. Je lepší si dlouhou cestu nemalovat jenom vesele, ale přijmout ji jako dlouhou cestu.

Mongol Rally je dobře prezentovaný projekt, který láká k obrovskému dobrodružství. A má celkem pravdu. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že se snaží organizátoři prezentovat akci jako hroznou divočinu a boj o přežití, které dobře podtrhávají dramatické záběry aut svištících mongolskou stepí bez silnice zabírané kamerou z drona, velké párty u obrovitánské hořící jámy nebo chlápka jedoucího na střeše auta na plyšovém jakovi. Vypadá to báječně, ale nenechte se příliš opít drsným videem pro echtovní dobrodruhy. Až na pár set kilometrů se dá projet celá Mongol Rally po hlavních silnicích, a tak to také drtivá většina účastníků udělá. U obrovitánské hořící jámy jsme řádili do noci jenom my Češi a brzy nás sousedi požádali, ať se utišíme, aby se tam dalo spát a dron vám bude létat jenom pokud se s ním předtím naučíte a budete ho umět zprovoznit (a nezabaví vám ho na hranicích, protože není všude legální ho vozit). Mongol Rally je úžasné dobrodružství. Ale většina té celé cesty jsou několikaměsíční přípravy a cesta jsou hlavně hodiny strávené v autě v obrovském vedru (zvlášť pokud se vám v poušti přehřívá motor jako nám a chladíte ho puštěním topení na maximum) a noci spaní pod širákem. Do toho vás to občas nebaví, spolucestovatelé vám lezou krkem a dohodnout se občas na společném denním programu je křest ohněm. Prostě k tomu sladkému medu patří spousta kilogramů strdí a vosku, které musí člověk přežvýkat s ním.

Některé posádky jsou možná trochu bezohledné a po dojetí do cíle chtějí mít hlavně fotku v cíli, všeho se zbavit a jet domů. V cíli je možné vyskládat nepotřebné věci, jelikož musí být auto pro přepravu vlakem prázdné. Organizátoři přijímají věci k darování a část použijí pro podporu nějaké místní dobré věci. Myslím si ovšem, že by měli být v tomto přísnější a nutit týmy, aby svůj nepořádek alespoň roztřídili a nenaházeli všechno pohromadě do pytlů, co se potom vyhodí. Ani samotní organizátoři pak tyto pytle nijak svědomitě nepřebírají. Plýtvání je zde do jisté míry každému jedno. Podle našeho pozorování si organizátoři schovají cenné věci, kola, kanistry, jídlo údajně darují místnímu psímu útulku a zbytek se vyhodí. Vyhodí se ale tak asi skoro všechno. Pytle jsou plné konzerv s jídlem, co nikdo netřídil, jsou tam vyházené nepoužité lékárny s léky, co by se mohly darovat místním nemocnicím, vyhazuje se nářadí, kempovací vybavení... Jsem názoru, že pokud na Mongol Rally už 10 let nefunguje ani třídění odpadu a oddělení potravin, lékárenského vybavení a nářadí a vybavení na auta, je to velká výtka organizátorům a implikuje mi to pocit, že je celá charita více otázkou marketingu a dobrého image závodu než součástí smyslu akce. Zcela mi také chybí logicky očekávaná podpora nějaké mongolské organizace, kde je pomoc v posledních letech hodně vítána a celkem potřebná. Dle mého názoru by se v této otázce měli organizátoři hodně polepšit, přístup k vybavení a potravinám v cíli pro mě bylo velkým zklamáním na straně závodníků i organizátorů.

Jel bych to podruhé?

Ne. Ale určitě bych to chtěl jet poprvé. Myslím, že je závod pořádnou výzvou pro ty, kteří nic podobného ještě nezkoušeli. Pokud jste nikdy nejeli dědovou starou herkou dále než do slovenských Tater, tento závod vám rozhodně rozšíří obzory, co všechno se dá zvládnout, a nacpe vám kapsy originálními zážitky.

Příběh týmu Piknikova klubu

The Picnic Club Team, jak se zapsal do dokumentů organizátorů závodu, se mohl ve svém ročníku pyšnit vytvořením vlastního konvoje fialových aut VW Polo s obsahem motoru 1.0 litru. Nikomu jinému se nepodařilo dát dohromady tři posádky lidí, kteří by byli ochotni závod odjet pohromadě. Jak to ovšem celé začalo? Pár třebíčských kamarádů začalo spekulovat asi nějak jako „teďka hodně lidí koupí starý auto a někam s ním jede na konec světa, tak to zní jako zábava pro nás“. Na to v září 2016 přišel jeden budoucí zakladatel Piknikova klubu mezi své přátele s informací, že podobnou výzvu pořádají Adventuristi, jmenuje se to Mongol Rally a je třeba se do konce měsíce přihlásit, jinak je to potom dražší. Posbíralo se nás tolik nadšenců, že jsme měli do konce září přihlášená tři vozidla a hledali jsme další dva lidi, kteří to pojedou s námi. Tak to vycházelo 3 lidi jako posádka.

Nastaly velké porady formující celou myšlenku projektu. Nápadů bylo tolik a nadšení tak veliké, že nestačilo jenom nakoupit auta a odjet si to. Brali jsme celý závod s podmínkami účasti jako velikou výzvu a rozhodli se začít dřít pro úspěch naší vize na všech frontách. Založili jsme spolek Piknikův klub, jehož vizí je vytvářet komunitu lidí, kteří mají rádi pohodu a dobrodružství a jsou otevření novým nápadům a výzvám. Piknikův klub hledá pohodu v nepohodě, sdružuje v gentlemanském stylu vyznavače pikniků a dobrodružství a inspiruje k podnikání vlastních dobrodružství a hledání výzev. Taková vize se musí ovšem do okolí nějak dostat a najít si své lidi. Proto jsme začali kromě standardní přípravy vybavení a nákupu aut pro samotnou výpravu do Mongolska také organizovat zábavné společenské akce v cestovatelském duchu, pořádat nevšední výzvy, natáčet videa nebo fotit vtipné fotky. Brzy se o nás začala zmiňovat i média na Třebíčsku, poté také v Praze, a s trochou snahy jsme se dostali také dvakrát na rozhovor do rádia. A tohle všechno byly zase nevšední výzvy a dobrodružství pro nás.

Naše okolí hodně zajímaly naše přípravy na samotný závod, o kterém jsme začali sdílet příspěvky po nákupu vozidel. Vybrali jsme si levná jednoduchá dostupná stará auta VW Polo 1.0 s rokem výroby 1996-1997, nabarvili jsme si je sami na fialovo podle dobročinné organizace Nevypusť duši, kterou jsme si vybrali a pro kterou sháníme všemožnou podporu, a po dovybavení formalit a nabalení materiálu jsme vyrazili v půlce července 2017 na start do Anglie. Hodně věcí jsme řešili spíš na poslední chvíli, uzbecká víza jsme vyzvedávali až po cestě do Asie v Berlíně a na jiné věci čas ani nezbyl, a tak nám možná během závodu pár věcí chybělo. To všechno ale k Mongol Rally patří. Když to pořádně nepřipravíte, je to o to větší dobrodružství. A když se se všemi možnými komplikacemi dokážete vypořádat v pohodě, pak je to piknik.

Praktické rady a doporučení

V této poslední části bych rád dodal pár drobných rad a tipů podle své osobní zkušenosti. Jelikož nejsem velký (a ani malý) technik, nebudu se příliš rozepisovat o náhradních dílech jako spíš o otázkách organizačních.

• Nepotřebné věci nechte doma. Dvakrát měř a jednou řež, protože to budete muset potom domů dovézt v letadle (auto musí být během přepravy prázdné). Možná nebudete potřebovat sekeru ani pilku. Možná je zbytečné tahat s sebou kytaru a hamakou. Vybavení si pořádně vyzkoušejte. Je zbytečné vézt přes půl světa nefungující vysílačky a rozbitého drona. My jsme nepoužili ani stany, spát se dá v nejhorším případě vždy v autě. Hodí se autoplachta a teplý spacák.
• Sbalte si po domluvě se zkušeným automechanikem nějaké základní náhradní díly k autu. Je vhodné mít nářadí dostatečně sofistikované na opravy, na které se zmůžete sami a vzít si příručku na opravy. Přibalte takové věci jako olej do motoru, náhradní svíčky, řemen, filtry.
• Oplechujte podvozek auta. Pro naše nízká Pola byl plech pod olejovou vanou a pod nádrží naprosto nezbytný.
• Vezměte si každý malou bezpečně uzavíratelnou brašničku na doklady, peníze, deník a propisku, která je potřeba na vyplňování formulářů na každé hranici.
• Kempovací sada křesel se stolkem, které se později obětují, jsou k nezaplacení.
• Auto vám můžou vykrást přes noc i přes den. Přes noc ve městě nenechávejte nic na střeše. Co nedrželo na střeše nám děti obraly i přes den. Je lepší mít cennosti vždy s sebou nebo dobře schované.
• Filtrační lahev nebo kapky do vody se hodí. Stejně jako barel s vodou, co má kohoutek, na střeše.
• Všude se dá stravovat místně nebo čas od času dokoupit zásoby jídla i konzerv. Netahejte příliš zásob.
• Praktický na zabalení věcí je lodní vak. Může být i v dešti na střeše a nepromokne. V autě se mi osvědčil také kapsář na okně, kde nikdo neseděl.
• Jeď s lidmi, se kterými máte stejná očekávání. Čím více lidí ve skupině, tím lépe byste si měli předem domluvit trasu, program, organizační věci a pravidla komunikace.
• Stáhněte si offline mapy, pokud nechcete jet určitě podle papírových.
• Vezměte si hodně dolarů v hotovosti v bankovkách 5, 10, 20. V Íránu a Turkmenistánu nefungují naše platební karty a těžko se někde vybírá z banky nebo bankomatu. Třeba 500 dolarů na osobu v hotovosti není na měsíc zas tak moc.
• Pamatujte, že na nakládku auta v Ulan Ude se musí dostavit majitel vozidla, a to s dvoudenní rezervou bez víkendů. Pokud se vracíte zpět autem, v cíli si můžete zpravidla nabrat nekonečné množství různého vybavení a jídla, co tam vyhodí ostatní posádky.
• Pokud chcete dělat místním radost a být hustí, vezměte s sebou Polaroid a můžete jim fotky rovnou dávat na památku. Pozornosti budete mít všude až až.

Bonus na závěr pro fajnšmekry

Pro pochopení pravé atmosféry cesty do Mongolska jsem složil následující báseň, u které je nenulová pravděpodobnost, že vás pobaví. Vzhledem k tomu, že mnoho lidí nedocení humornost paradoxu mého verše s kurdějemi, rád bych předem vysvětlil, že kurděje jsou způsobeny nedostatkem vitaminu C, i když se jedná o onemocnění spojované s námořními plavbami a zvlněným mořem. Mezikontinentálním námořníkům trvalo tři sta let, než zjistili, že se smrti vyhnou snědením pomeranče. (Více o kurdějích se dozvíte zde na Wikipedii).

Cesta kazašskou stepí

Vítr plaší vůně bylin

v nekonečné suché stepi

cestičkami širých planin,

v předním kole klepou čepy.

V zemi pastevců a koní,

kde povozy vláčí mezek,

naše auto olej roní

a dře cestou o podvozek.

Od šašliků stoupá kouře,

místní se tak krásně smějí,

cesta zvlněná jak moře,

že už máme strach z kurdějí.

V zemi ticha, klidu, míru

v našem autě divně praská.

V silnici děr jako v sýru,

že já nejel do Chorvatska.

Blogové postřehy z Mongol Rally

Během naší měsíční cesty auty do Mongolska jsme na blogu Piknikova klubu (kroklikněte a podívejte se na příspěvky ostatních a mapu) sdíleli krátké postřehy a komentáře k jednotlivým oblastem, kterými jsme projížděli. Bez dovolení si vypůjčím své postřehy z našeho blogu a doplněné o pár fotek je sem přidám pro všechny zvědavé, kteří náš blog již dříve neobjevili.

Start Mongol Rally
17. 07. 2017
Kluci z Piknikova klubu a nějaký mě neznámý programátor mi umožnili vést si v rámci Mongol Rally vlastní blog, za což jim patří veliký dík. Díky tomu se mi vyplní moje veliká touha po nerevidovaném a necenzurovaném psaní, kde nikdo nezpochybňuje výstižnost a vhodné použití mých nedokončených, nebo slovesaprostých vět. Start Mongol Rally si určitě nebudu asociovat s dostatkem spánku. Všechno jsme ovšem zvládli dobře, nic se nám nerozbilo, auta jedou jedna radost a jediné, co nás trochu trápí jsou ne moc dobře fungující vysílačky a odlepující se nálepky sponzorů. Atmosféra závodu je ovšem úžasná a slibuje neuvěřitelné zážitky. Organizátoři nás nezapomínají pravidelně ujišťovat o tom, že tento závod bude nejen hrozná legrace, ale také kupa problémů cestou. My se na to ovšem těšíme. První den závodu se nám podařilo několik báječných věcí: zaujmout ostatní naší flotilou fialových vozidel, dát si výborné fish and chips a najít u popelnice v Anglii skříňku, jejíž poličky se nám náramně hodí do auta na věci. Také se úspěšně a konečně po pravé straně vozovky blížíme k Bruggám, které si přeji vidět od té doby, co jsem ve filmu V Bruggách viděl, kolik zážitků a zábavy se tam dá zažít.

Pražská párty
18. 07. 2017
Večírek Mongol Rally v Praze byl určitě zajímavým zážitkem. V Holešovicích se vyskládalo na výstavišti kupa závodních vozidel a organizátoři zvládli i nějaký doprovodný program kromě samotného těžko kontrolovatelného paření, které skončilo Čerčilovým zmrzačeným obličejem. Bylo báječné setkat se v Praze s lidmi, co se na nás přišli podívat nebo se s námi rozloučit. Horší už bylo vstávání, balení a odjezd do Třebíče. Ani odjezd z Prahy, ani program v Třebíči se neobešel bez zdržení a bylo náročnější vše koordinovat. Naším základním shledáním je fakt, že jsme hrozně naložení a stále se nemůžu dopátrat příčiny. Stále se mi nedaří najít jiné uvěřitelné vysvětlení přetížení našeho zaskládaného vozu, než že vezeme moc krámů a že možná nebylo nutné si nabalit z Česka přes sto piv a x tašek s jídleylo báječné setkat se v Praze s lidmi, co se na nás přišli podívat nebo se s námi rozloučit. Horší už bylo vstávání, balení a odjezd do Třebíče. Ani odjezd z Prahy, ani program v Třebíči se neobešel bez zdržení a bylo náročnější vše koordinovat. Naším základním shledáním je fakt, že jsme hrozně naložení a stále se nemůžu dopátrat příčiny. Stále se mi nedaří najít jiné uvěřitelné vysvětlení přetížení našeho zaskládaného vozu, než že vezeme moc krámů a že možná nebylo nutné si nabalit z Česka přes sto piv a x tašek s jídlem.

Rumunské autoservisy
22. 07. 2017
Týden za námi a ocitli jsme se v Rumunsku, které bylo pro nás příznačné poruchami na autech. Hned na hranici začala zlobil spojka Rošťáka, nechali jsme ho odtáhnout a ztratili celý den v Aradu, než nám ji vyměnili. Nebyla to také nejlevnější oprava. S vidinou brzkého střetnutí s tureckou hranicí jsme vyrazili dál Rumunskem na Transfagarašskou magistrálu - druhou nejvýše položenou silnicí v Rumunsku. Krásné výhledy a dlouhé serpentíny nám kompenzovaly fakt, že jsme nestihli párty u moře v Rumunsku od organizátorů Mongol Rally.
Druhá na řadě s problémem byla Marcela, ze jejíhož výfuku se začal linout bílý kouř. Naštěstí problém po pár desítkách kilometrů odezněl sám. Horší problém následoval před Bukureští, kde se na dálnici uvařil Zrzce motor, vyvřela všechna voda a odešel jeden válec motoru. Lepší čas jsme si vybrat nemohli než pátek večer. V servise nám byli ochotní rozebrat motor, ale při zjištění, že je třeba zbrousit hlavu motoru, už se nám nepodařilo zařídit nic víc než pustit dvě vozidla napřed a počkat na zbroušení v pondělí. Holt Rumunsko si nás vybralo, tak jsme využili darovaný čas výletem do Bukureště. Tam nás vzal jeden kluk na stopa, doma nás nakrmil rajčatovou polévkou, melounem a pivem a my jsme se následně ubytovali v jednom malém hotelu. Večer a příští den jsme v hrozném vedru poznávali místní hipsterské hospody, obrovské schalarmy a podívali se na rumunský parlament - druhou největší administrativní budovu na světě.
V pondělí po smontování auto nešlapalo. Přepadl nás splín a odehnalo ho až několik piv u supermarketu. Za pár minut jsem náhodou sehnal úžasný couchsurfing u jednoho pábitele na půdě zahradního domku zařízené jako čajovna. Ráno následovala snídaně a návrat do servisu, zkouška auta, cesta do Bulharska s nejistou budoucností a motorem čoudícím do kabiny. Jsme v Haskovu v Bulharsku u známých, zítra máme slíbeno dokončení opravy a pak musíme rychle frčet tisíce kilomterů na východ, abychom dohnali své přátele, plán a další problémy.

Turecké dobrodružství
26. 07. 2017
Pro naši posádku bylo Turecko spíše krátkým a hektickým zážitkem. S opravenou Zrzkou jsme vyrazili z Bulharska a přes noc a den přejeli většinu země, abychom se konečně setkali se zbytkem našeho týmu. Už u Istanbulu se nám objevil problém tekoucíhi oleje z motoru, což byla po týdnu ve východoevropských servisech skutečná zkouška nervů a odhodlání. Jedeme, ale dolévat olej musíme častěji, než tankovat. Zatím se to ovšem nezhoršuje.

Írán
30. 07. 2017
Na Íránu jsou nejlepší přátelští lidé a jejich pohostinnost. Neustále na nás někdo za jízdy mává a volá "welcome to Iran" nebo "where are you from" a my na ně máváme zpátky. Jedna rodinka v autě nám ukazovala pytel s ovocem a ať zastavíme. Nakonec jsme se nechali přesvědčit a zastavili - a dostali pytel s ovocem. V Tabrízu jsem hodinu chodil po centru sám a vyřizoval simku. Za tu dobu se se mnou dalo do řeči spousta lidí, všichni mi byli ochotní poradit, byl jsem pozván na snídani a když jsem omylem zaplatil moc peněz, hned na mě stánkař volal, že mi musí ještě vrátit. Naopak pro registraci levné sim karty po mě chtěli pas i otisk prstu a stejně se mi nepodařilo ji zprovoznit. Nejspíš mi byla trvale zablokována kvůli využití Messengeru, protože Facebook je tu údajně blokovaný.
V Íránu je hrozné vedro, všude vyprahlo a poušť a silnice lemují stánky s melouny. Na jídlo se dají sehnat variace kebabu a kouří se tu vodní dýmky. My ale pospícháme do Turkmenistánu a zdržujeme se jenom minimálně. Bohužel, není času na íránské požitky ani na zbyt.

Izolovaný Turkmenistán
5. 08. 2017
Jedno z hlavních míst mého zájmu kvůli svojí izolovanosti od okolního světa. Na hranicích nás zkasírovali úplně za všechno, ač v ní je potom vše i pro nás extrémně levné. Země má impozantní hlavní město plné majestátných budov a zametačů na ulicích, kromě kterých působí město spíše vylidněným dojmem. Naštěstí nám nekontrolovali fotky, protože by nás za focení různých ministerstev mohli dost snadno zadržet. Aschgabad je také plný fontán a na každém druhém rohu je diktátor země znázorněn při nějaké činnosti a kynoucí rukou. Předchozí diktátor byl o dost přísnější, a kromě přejmenování měsíců v roce a dnů v týdnu po své rodině si nechal také stavět pozlacené sochy, které po něm zůstaly dodnes. V hlavním městě jsme po náročném hledání našli jeden funkční bankomat. Kráse hlavního města kontrastuje chudoba a pustota pouště dál na sever, kudy jsme projížděli po silnicích děravých jako ementál. Co nás ale nadchlo byla Jáma do pekel, což je sovětský testovací vrt, ze kterého uniká plyn, který byl zapálen v padesátých letech a od té doby obrovská jáma hoří. I když se mi nepodařilo opéct si marshmallow podle původní touhy (jednak proto, že se nedalo dostat k plamenům a jednak proto, že jsem neměl ty marshmallow) noční kempování u díry bylo zcela epické.

Vyprahlý Uzbekistán
7. 08. 2017
Uzbekistán je poušť, mešity a další poušť. Dokonce i největší uzbecké jezero Aral se pomalu v poušť mění. My jsme zemi projeli za tři dny. Nejlepší byl šašlik (maso grilované na špejli) s čerstvým chlebem a salátem z okurek a rajčat s cibulí. Náročné bylo vedro, stále docházející olej našeho auta a pár hnaček, které jsme po místním jídle zaznamenali. Nakonec jsme ovšem vyvázli ze země ve zdraví.
V Nukusu jsme byli u mých známých (rodičů Inama z Brna) na večeři, která byla zcela velkolepá. V Buchaře jsme navštívili pár památek s modrými kopulemi a v Samarkandu jsme byli v palácovém komplexu, kde nás strážníci pustili za úplatek na střechu paláce na východ slunce. Uzbekistán byla rychlovka, ale zábava. Kupodivu po nás žádný policajt nežádal úplatek nebo se jim to alespoň nepovedlo. Dost slušně nás ovšem prošacovali na hranicích a bylo velké štěstí, že neřešili, že vezeme drona, který je v zemi nelegální.

Kazachstán a Rusko
18. 08. 2017
Kazachstán se mi vryl do paměti jako nekonečná suchá step s kopečky na území, které označili za Kazachstán teprve Sověti. Cesta byla děravá a naše auta jí dost trpěly. Za pár dní jsme to ovšem bez nějaké výjimečně zajímavé zastávky zvládli. Kazachstán byla také poslední země melounů. Naše touha po okusení místní speciality - pečené vrány, se nenaplnila. Zvládli jsme ovšem uspořádat soukromé grilování kazašského kuřete. Po Kazachstánu přišlo Rusko a připomnělo nám svými borovými lesy domov. Projeli jsme oblastí pohoří Altaje, kde bylo nespočet kopců a hor pokrytých sytě zelenými lesy, horskými řekami a výše pastvinami. I počasí bylo deštivější než ve vyprahlé Střední Asii. Altaj jsme projížděli jenom rychle během pár dní a je to místo, kde bych si dokázal představit několikatýdenní putování v nedotčené přírodě. Krajina se mění a je hodně rozmanitá. Hluboké mokré lesy se prostřídají s holými kopci a skálami a vedou až k zasněženým vrcholům. Oblast je skoro liduprázdná, ale pravidelně cesta křižuje nějakou vesničku, ve které je možné dokoupit potraviny a vodku. Naše výprava se atmosféře plně podřídila a při projíždění krásných pohoří jsme tedy dokupovali potraviny a vodku. Zosnovali jsme také výpravu na houby, která byla zakončena úspěšně několika nalezenými křemenáči. Jestli máte pocit, že nás nic extrémně dobrodružného v této části cesty nepotkalo a že jsme strávili prakticky každý den sezením v autě a krátkými zastávkami na jídlo a konání nutné potřeby, máte nejspíš pravdu.

Mongolsko a cíl v Ulan Ude
23.08.2017
Dostat se do Mongolska nám trvalo pár pořádných týdnů plných řízení, ale námaha se vyplatila. Vstoupili jsme do země plání a travnatých stepí s vynikajícím skopovým a studeným větrem. Před tím mimochodem právě auto dobře chrání. Pro auta také došlo na lámání chleba, protože nebyla na několika stech kilometrech naší trasy silnice. Skoro se divím, že jsme celé Mongolsko projeli a zlomil se nám akorát jeden tlumič a Rošťák musel servisovat závit u zadního kola, jinak by se asi vznítílo. Tento servis nám sice zabral den a několik členů výpravy trochu postresoval, všechno jsme ale nakonec zvládli. Mě nejvíc bavilo koukat na krajinu plnou jurt a stád koz a ovcí, cpát se tím výtečným levným jídlem a těšit se, až dojedeme do cíle a já se potom vrátím na dva týdny si tuto nevšední zemi procestovat před návratem domů. Mongolsku palec nahoru za maximální nabídnutou míru dobrodružství.
Do cíle jsme dorazili společně. Cesta to byla dlouhá a některým spadl kámen ze srdce, že se nám podařilo všechna auta včas dopravit. Tlačila nás ruská víza, která měla během pár dní vyprchat, a některé i nutný návrat domů a do práce. Mongol Rally byla výzva, která rozhodně hodně posunula naše obzory, co se dá a nedá zvládnout. Že je potřeba věřit dosažení cíle a vytrvat, držet si dobrou náladu a nenechat se zviklat odrazujícími názory jiných lidí. Závod nás hodně naučil, v mnohém byl jiný, než jsme čekali a vlastně to byl v zásadě měsíc v autě. Stálo to ovšem za to a teď už víme, že na to má každý a že není takový problém koupit si staré auto a někam s ním dojet. Podruhé bych to nejel, ale všem, co podobné dobrodružství ještě neabsolvovali, bych to doporučil zkusit poprvé. (A nechat si pak pár týdnů na procestování Bajkalu a Mongolska bez auta.)

Mongol Rally - počátek nového dobrodružství

Mongol co? Mongol Rally. Je to závod z Anglie do Mongolska a koná se každý rok. Stačí si pořídit malé auto z bazaru s objemem do 1 litru a do 30 tisíc korun, zaregistrovat se a vybrat třicet tisíc na charitu. Všechno, co o takovém dobrodružství potřebujete vědět a proč do toho jdeme zjistíte na webu Piknikova klubu na www.piknikuvklub.cz.

Společně pak budeme přispívat zábavné příspěvky a historky z natáčení do piknikovacího blogu. Veliká reality show o přípravách a samotném průběhu Mongol Rally v létě 2017 právě začíná na http://piknikuvklub.cz/blog/.

Pozvánka na promítání v únoru 2017 v Praze

Vážení přátelé,

po úspěšném večírku s promítáním a vyprávěním historek v Třebíči se schyluje k dalšímu podobnému promítání pro všechny fanoušky z oblasti Prahy.

Proto neváhejte a přijďte. Vše potřebné se dozvíte na události na Facebooku.

Promítání z cest Easy Travelera v Praze
https://www.facebook.com/events/1348683285206790/

Pozvánka na promítání v lednu 2017

Konec ročního cestování po světě a co z toho!

Čas vypršel. 343 dní (11 měsíců a týden) mimo Českou republiku.

Cestování uběhlo rychle jako voda a já jsem se vrátil domů o rok starší a trochu víc vousatý. Dohnal jsem i svoje resty z blogování, za což bych si zasloužil pokárat (a několikrát jsem se sám pokáral, takže už mě kárat nemusíte) a teď už bych celé to studování a cestování v cizině jenom nějak shrnul a namotivoval ty z vás, kteří se namotivovat nechají, k podobným cestám.

Když jsem přičichl studiu v zahraničí (což bylo přes Erasmus na semestr v Dánsku), už jsem tušil, že budu chtít někam na déle a někam dál. Někam za větším dobrodružstvím a exotikou. Někam, kde nebudu ovládat místní jazyk, kde nebudu vědět, co se děje, co jím, kam mě to vlastně vezou a co tam vůbec dělám. Nebudu vědět, kam přesně mířím a kde budu zítra a koho tam potkám. Rok mimo domov nebyl v každém okamžiku příjemný, ale hodně mi dal, hodně mě naučil a rozhodně mě dlouhodobě a hodnotně poznamenal.

Když vyrazíte sami mimo domov, nemáte v té vzdálené cizině najednou vlastně nikoho a jenom věříte v dobrotu lidí a že vám kdyžtak pomohou. Potom nejspíš zjistíte, že si jednak vlastně dokážete často pomoci sami a že když to nejde, tak vám ti místní, ať už jste kdekoliv, skutečně rádi pomohou. Lidé na světě jsou přátelští a nápomocní, rádi ukazují dobrotu a krásu své domoviny a jediné, co je potřeba pro to udělat, je umět se slušně zeptat a požádat o radu nebo pomoc. A v nejhorším případě vás jednou za čas během chvilky nepozornosti někdo okrade nebo vám sebere telefon a bude se vás snažit přesvědčit o anální sex za jeho vrácení. Vyrazit sám do světa holt člověka dost naučí umět se postarat sám o sebe. Já jsem poztrácel hodně věcí, ukradli mi telefon, zažil jsem nevolnost z jídla i z alkoholu, naučil jsem se prát v pračce a řídit motorku, viděl jsem zakrslou antilopu v džungli a pijavice na svých nohách, ochutnal jsem nesčetné exotické pokrmy a ovoce, vypil hodně místního pití, viděl úchvatné prastaré stavby i nové mrakodrapy, mluvil jsem s místními a učil se o jejich světě, pil pivo s Vietnamci a jedl Pad Thai s Thajci, poznával cestovatele z celého světa, viděl v noci světélkující plankton v moři nebo se potápěl mezi velikými barevnými rybami. Naučil jsem se něco o cizích kulturách a potřebách jiných národů a lidí, o jiných náboženstvích, naučil jsem se lépe anglicky a načichl i několika asijským jazykům, čímž si i dnes dokážu rychle získat přízeň mnoha cizinců. A to všechno jsou jen malé střípky z Asie, potom jsem odletěl do Spojených států a tam jsem zase zažil spoustu jiných dobrodružství (která popravdě souvisela nejvíc s obžerstvím hamburgery). Všude možně jsem se postupně dostával do různých komplikací a posouval svoji osobní komfortní zónu. Tento proces mě nesmírně obohatil, osamostatnil a rozšířil moje obzory. Těším se na další cestování a dobrodružství v cizině a všem ostatním, kteří by se chtěli někam podívat přeji, aby chytili příležitost za pačesy a směle vyrazili do světa! Je asi pravdou, že kdo se bojí, nesmí do lesa, ale někdo rozumný zase někdy řekl:

Když ne teď, tak kdy? A když ne ty, tak kdo?


Easy Traveler měl být cestovatel inspirovaný přístupem a dobrodružstvími Easy Ridera. Easy Traveler ale necestuje jenom na motorce, ale všemi možnými způsoby. Cestuje za poznáním. Aby poznal sám sebe a také své okolí a ostatní lidi. Cestuje, aby ho zážitky, přemýšlení a zkušenosti jeho samotného i cizých lidí obohatily. Teď bude chvíli novou motivaci a inspirace implementovat do běžného pražského života pracujícího studenta a je jenom ve hvězdách, kam ho příští cesty zavedou. Jediná jistá věc je ta, že jednoho dne Easy Traveler znovu vyrazí na nové cesty za poznáním a svobodou cestování...